Moje písnička

1. 1. 2017

Nevýhoda bio řasenky bude určitě v tom, že každému na benzínce prozradí, že jste plakala…

https://www.youtube.com/watch?v=HkL3mYrStWQ

A tak jsem se zastavila pro jedno obejmutí. Bylo mi smutno. Nic tak hrozného se nestalo, jen mé tělo dostalo prostor být smutné a vesmír poslal i spouštěč. Plakala jsem pro něco vlastně moc pěkného.

Linda mi zvedla bradu a vzala mi obě tváře do dlaní. “Bože, Ty jsi krásná. Nikdy jsi nebyla krásnější…” hladila mi po tváři černé cestičky a já si vzpoměla na svůj vlastní výrok, že ženy jsou nejkrásnější po skvělém milování či ulevném pláči… “Znám Tě, tohle spraví plná nádrž. Jeď! Opatrně…” propustila mě a s mateřskou láskou mi dala na cestu kávu a cukroví.

 

Kdysi jsem vyšperkovala své testosteronové náboženství do takového lesku, že jsem několik let nebyla schopná plakat. Cítila jsem ten tlak, ale slzy nikdy nepřišly. Mohla jsem být na sebe pyšná, takové zocelení jsem si přece přála, jenže to jsem netušila, jak těžko se s tím závažím na hrudi pak dýchá.

Vzpomínám si jak jsem seděla na gauči po jedné tragédii. Můj partner mi klečel u nohou, plakal a prosil mě, ať pustím aspoň jednu slzu, aby věděl, že nejsem z kamene. Pro mě ta situace byla tenkrát tak bizardní, že jsem krom tíhy na hrudi, začla cítit i pocit viny, že nejsem dost… jemná? Žena? Ani nevím.

Má přítelkyně mě znala a znala i to, jak jsem nebyla schopná pustit ten tlak. Nešlo to. Nešlo mi to. Až jednoho dne se nějak hvězdy poskládaly a my byli na našem úžasném letním táboře. Úžasný pro ten jiný svět, co tam žijem. Náročný pro minimum spánku s tělem i myslí neustále v pozoru. Vedla jsem v tu dobu - mimořádně - dva oddíly středním holčiček, třicet princezen, které jsem naučila si ze mě brát každičký kousek, chtěla jsem toho do nich nacpat během těch tří týdnů co nejvíc, aby to už nemohli ztratit…

Seděla jsem na břehu řeky a v totálním vyčerpání se kochala vodou, která mě uklidňovala. Peťa si sedla ke mě a začli jsme si povídat. Nevím úplně přesně jak to bylo, jen si pamatuji, že jsem jí řekla, že bych tak střašně potřebovala brečet a ona mě najednou, nečekaně popadla, strhla si mě do klína a až trochu násilně mě přidržela a řekla “Breč!”. Já se vztekala, že to nejde, fňukala, snažila se vymanit z jejích rukou, dělala, že na tohle nemám čas. Myslím, že pak na mě zařvala něco strašného a strašně nahlas. Vytáhla nějakou šílenost z mé minulosti a já pod silou pocitu bezmoci křupla. Rozbrečela jsem se jak snad od té doby už nikdy, plakala jsem několik hodin v kuse, během kterých mě ona stále držela v klíně, hladila a podporovala. Kdykoliv jsem se chtěla uklidnit, znovu a znovu si mě přidržovala a nenechala mě z toho odejít. Dokud jsem se jí v rukou snad znova nenarodila. Ten moment bude už navždy mezi nejsilnějšíma vzpomínkama, které mám…

Jednoho dne mi řekla, že má pro mě dárek… nemám kapacitu na to říct jaké to je, když Vám někdo napíše písničku. Jako doopravdy! Vaší písničku, o Vašem kusu intimity… Nepamatuji si to, ale asi i oko zvlhlo. V plakání jsem ještě pár let přeborník nebyla.

 

A tak jsem se napila kávy, zapla navigaci a rozhodla se ujet. Tři hodiny do cíle… Intuitivně jsem našla v mobilu svou písničku a mé auto mi na display nabídlo možnost nekonečného opakování. Nevypla jsem jí až do konce cesty, očistila mě a záchránila jako už mnohokrát a já se zhruba od půlky cesty, topila v kráse smutku. Přišlo mi úžasné, co vše bych z něj teď uměla namalovat, zničit, napsat. Jak úžasnými způsoby by mohl jít ven… A tak si říkám, když dokáže smutek malovat překrásné obrazy, psát úžasné písně, proč by vlastně opravdu nemohl prozářit i tváře žen…

Děkuji Ti moje drahocenná přítelkyně. Tohle gesto už nikdy nikdo nesmaže…

 

Povedlo se mi kousek mého útěku natočit a poskladát se svou písničkou. Daruji Ti kousek z ní:

https://www.youtube.com/watch?v=HkL3mYrStWQ

 

PS: Fotka je z našeho výletu na Lanzarotte. Já byla nahá fotografka a Peťka pózující princezna na nejúžasnějším tajném útesu.

 

Provozní ředitel

Working...